piatok 6. septembra 2013

Půlnoc, hořící hodiny a odbíjející kyvadlo


Ukážka z poviedky Petry Slovákovej, ktorú nájdete v šiestom Jupiteri. Krstíme už budúcu sobotu na Istrocone. Krstnou mamou je autorka tohto textu. Okrem tejto fakt dlhej poviedky má v Jupiteri 6 ešte prehľadový článok o steampunku  a galériu.



Půlnoc, hořící hodiny a odbíjející kyvadlo

Londýn! Žádné město nebylo takové. Temže byla přikrytá štědrou dávkou mlhy. A měsíc se ještě třpytil nad paláci, kostely a parky jako leštěná slonovina. Zenit teprve rudl jako dívka při prvním polibku, ale trhovci už netrpělivě vykládali své zboží na pulty. Pouliční hudebníci hráli na flašinety či harmoniky. Parníky s barevnými příděmi proudily skrze kanály a zdravily se troubením.
Děvčata s deštníky se procházela po promenádě a jejich tváře připomínaly hlavičky porcelánových panenek. Zato sám Londýn v posledních letech stále víc připomínal ocelové zvíře, které se krčilo u země, ale hřbet ježící se chlupy vystrkovalo nestydatě k nebesům. Z komínů továren stoupal černý dým. Pávi před Buckinghamským palácem se procházeli po pěstěných trávnících, na které padal popílek.
Světlovlasý statný voják s páskou přes oko se odvrátil od venkovního výjevu ke svým dvěma společníkům.
„Královna je v ohrožení. Schyluje se ke druhé Krymské válce a jakýkoliv konflikt nám nepřinese nic dobrého,“ začal Michael, osobní strážce královny Viktorie.
„Zvláště, když je Její Veličenstvo v takovém stavu po smrti svého chotě. Francouzi mají znovu problémy s Rusy v obchodních záležitostech a dle mého skromného názoru to povede jen k dalším útokům. Zatím nám dávají pokoj kvůli dobrým vztahům s princem Eduardem.
Nicméně dokud máme na jihozápadním cípu poloostrova Krym zbylé jednotky, využil bych toho. V žádném případě bych je nestahoval. Další boj o Oděsu ani nemusíme vyhrát. Nehledě na to, že tentokrát se k nám sotva přidají ostatní země. Británie je po celém světě známá jako nejvyspělejší země a Amerika by ji ráda překonala, což samozřejmě nemůžeme dovolit. Američané nejsou zrovna vůči nám v dobré pozici - závidí nám vyspělejší průmysl.
Jde o to, že nemáme centrální jednotky tady, kde je jich potřeba teď a palác je nechráněný proti útokům zevnitř. Tím myslím samozřejmě královniny nepřátele a její vlastní děti.“
„Ale proč by se o trůn snažily její děti?“ zeptal se Viktor, zatímco Liliana cudně klopila oči, aby se její pohled nesetkal s kýmkoliv cizím. Byla zvyklá držet se z dobrých důvodů stranou.
„Myslím, že princi Eduardovi jde spíše o továrny, které jedou ve dne v noci a chrlí ten svůj smrdutý kouř přímo na Londýn. Raději nechá dusit děti v kočárcích, než aby se vzdal svých prokletých zbraní. Ale zapomínáte na ty další. Například na Alfréda, který v poslední době buduje dost silné námořnictvo.“
„Obáváte se spíše královniných potomků než Rusů?“ zapochyboval vědec.
„Celé Turecké pobřeží je teď dobře vyzbrojené a připravené. Car nikdy nespí. A po druhé už neudělá tu samou chybu, aby si nechal zasadit ránu přímo tam, kde to bolí – do středu černomořského námořnictva. Proto jednotky nemůžeme stáhnout sem, aby chránily Londýn. Máme vojáky, ale nemáme armádu.
Z téhož důvodu královna zvolila azyl na ostrově Wight, kde bude mít svou osobní gardu. Bohužel v zahraničí máme příliš mnoho nepřátel a jejich oči se upírají k nám. Obáváme se, že by Car mohl využít Iry a nabídnout jim spojenectví. Irové usilují o samostatnou už dlouho, využijí každé šance. Nicméně největší nepřátelé jsou ti, které dobře znáte. Chci tím říct, že teď je nejvhodnější čas začít občanskou válku. Kdo ví, s kým bude princ Alfréd kooperovat, aby se dostal na trůn,“ řekl Michael.
„To je pravda. Na druhou stranu musíme přihlédnout k tomu, že naše armáda je mnohem lépe připravená a vyzbrojená pokrokovými vynálezy. Kdyby ke konfliktu doopravdy došlo, mohli bychom použít vzducholodě a Alfrédovy vylepšené křižníky. Rusové jsou v tomto barbaři, raději na nás půjdou vidlemi. Ještě dlouho nedospějí do požehnaného věku páry.“
„Nasazení vzducholodí vidím v dnešní době jako klíčové. Mohli bychom je využít pro svržení útočných látek. Ďábelské stroje opravdu… stejně tak to ale bohužel musíme očekávat i z druhé strany. Kolik jich mohou poslat? Jednu, maximálně dvě? Obávám se bohužel brzkého střetu. Královna chce totiž uspořádat ples na své rozloučení se dvorem…“
„Proč tak okázalá slavnost v dobách smutku? Cožpak se takto nevystavuje zbytečnému nebezpečí?“ zapochyboval Viktor.
„To je pravda a já bych chtěl za sebe říct, že jsem byl od začátku proti. Královna však chce ostatním demonstrovat svou moc, nebojácnost či sílu, a to lze především těmito plesy a společenskými akcemi.“
„Počítal jste s tím, že spiklenci se na ten večer dvojnásobně připraví?“
„Samozřejmě. O to jde královně především. Chce přinutit nepřátele, aby hodili karty na stůl tím, že jim dá příležitost.
Buckinghamský palác je v poslední době nejlépe střežené místo v Anglii. Nicméně ani to nám nenechává sebemenší výhodu. Jakýmkoliv útokem a pochybením může dojít k narušení sil. Proto posílím obranu, co nejvíce to půjde.“
„Je dobře, že jste zvážil útok vzducholoděmi, sám bych vám to navrhl. Vzducholodě jsou výborné. Nejlepší vynález poslední doby. Jsou rychlé a tiché, unesou velký náklad a vojáci se z nich můžou spustit rovnou na nádvoří.“
„Ano. Ale je dobré si připustit i jiné alternativy útoku. S některými vás seznámím později v soukromí, abych dámu nezatěžoval zbytečnými údaji,“ řekl Michael a věnoval Lilianě nepatrný úsměv. Dívka seděla v křesle a šálek v rukou se jí třásl.
„Není vám nic?“ zajímal se hned Michael. „Vy jste ta doručovatelka, viďte? Už jsem o vás slyšel, ale setkali jsme se vždy jen chvilkově. Kromě zdvořilostních pozdravů jsme bohužel neměli šanci se poznat blíže.“
„Máte pravdu. Také jsem o vás mnohé slyšela, ale snad není pravda to, jak vás příběhy popisují.“
„A to je jak, slečno?“
„Jako nesmlouvavého zabijáka bez kousku citu v těle. Jako chladného a vypočítavého královnina hlídacího psa.“
„Ujišťuji vás, že tyto zvěsti jsou v mnohém nadsazené. Dvůr má rád pletichy a pomluvy.“
„Ano, to vím. Proto se držím, co nejdál,“ odsekla Liliana a pozvedla šálek k ústům.
„Proč zde vlastně setrváváte? Nebylo by lepší pozorovat vše někde zdálky a v bezpečí?“
„Nejsem z cukru, pane Sterlingu. Ačkoliv jsem žena, poměrně dobře zvládám umění boje a umím se o sebe postarat, i když vy jste viditelně jiného názoru.“
„Nerad bych, aby se vám něco stalo, slečno. Slyšel jsem o vás, že jste nejlepší posel na Britských ostrovech. Skutky, které se k vám váží, se mi zdají téměř neuvěřitelné stejně jako rychlost, s níž doručujete depeše. I přesto…“
„Nepotřebuji ochraňovat. Zvláště ne od mužů jako jste vy! Nesla jsem stovky dopisů přes močály a nepřátelská bojiště. Brodila jsem se v krvi umírajících, potýkala jsem se s přesilami vojáků a vždy jsem obstála.“
„O to nepochybuji, madam. Ale já rovněž zažil to, co vy, a nerad bych vás vystavoval zbytečnému nebezpečí. Koneckonců nejste voják, jste posel. A vždy je lepší, chrání-li vám někdo záda.“
Liliana mimoděk zavrčela a Viktor ji kopl pod stolem.
„Slečna Kelbyová není ve své kůži, omluvte ji,“ řekl Viktor.
„A vy pane? Proč jste byl vybrán pro tento úkol?“
„Já jsem jen vědec,“ zamumlal oslovený a rozpačitě se podrbal ve vlasech mechanickou končetinou.
Michael se pobaveně zasmál a distingovaně upil čaje.
Dveře z tajné chodby se otevřely a dovnitř vstoupila princezna. Všichni přítomní vstali, aby se mohli uklonit. Dívka jim zdvořilost oplatila a zamířila ke vzdálenějším křesílkům.
„Slečno Alice, budu vás mít na očích. Tedy alespoň na oku,“ zastavil ji Michael a nabídl jí místo u sebe. Princezna se usmála a sedla si do křesla naproti němu.
„Naši tajní zvědové stále častěji hlásí, že se nepřátelé pokusí o únos princezny Alice. Neví, kdy k tomu dojde. Zdroje se v detailech různí, avšak shodují se v tom podstatném, a já jim dávám za pravdu. Proto mě královna vybrala, abych na princeznu dával pozor.
Prozatím můj informativní dýchánek končí. Máte čas na odpočinek a přípravu na večerní ples. Jste jistě velice unavení po cestě.“
Oba sourozenci vstali a odebrali se do svých pokojů. Jen Alice zůstala, se zájmem si prohlížela svého nového strážce.
„Tehdy, kdy jsme se viděli naposledy, jste byl ještě zdráv. Kdy se to stalo? V jaké šarvátce jste přišel o oko?“ zeptala se Alix bez jakýchkoliv servítek. Byla příliš upřímná a zvědavá, než aby v tématech kličkovala kolem horké kaše.
„O to jsem přišel ve službě. Není to tak dávno. Při poslední pokusu o atentát jsem si povšiml muže s podivným chováním. Čekal jsem, že dojde k incidentu, tak jsem královnu strhl stranou a zaštítil vlastním tělem. Střelec sice minul, ale odražená střepina mě zasáhla.“
„To je mi velice líto,“ řekla Alice a její výraz nenechával nikoho na pochybách, že to myslí zcela od srdce.
„Raději pojďme,“ popohnal ji Michael, aby změnil téma. Prošel do společenského sálu, kde byly přípravy v plném proudu. Na první pohled je uchvátily obrovské kyvadlové hodiny, sahající od podlahy do výšky stropu. Bohatě zdobené a nesoucí rodový znak hannoverské dynastie byly nejdominantnějším kusem nábytku v místnosti. Alice hypnotizovaně pozorovala jejich porcelánový ciferník.
„Říká se, že prý jsou v nich části lidských kostí. Stehenní jsou tady v těch opěrných sloupech a žebra tvoří tu okrasu v horní části. Vaše matka věřila, že duchové budou jejich majitele ochraňovat.
„Kdysi jsem se do nich schovávala, když jsem byla malá,“ zašeptala nostalgicky a pohladila tmavé dřevo, kov a slonovinu.
„A já si pamatuji, jak jsem vás pak drahou dobu hledal,“ zasmál se Michael. „Dnes musí každopádně zaznít Štrausova Polka pro Alici. Vždyť ten ples bude spíš na vaši než královninu počest!“ prohlásil.
„Zatancujete si se mnou?“ zeptala se koketně Alice a začervenala se.
„Ovšemže! Smím prosit?“ souhlasil Michael a vysekl jí poklonu.

***